Připraveni na krize?

Co je občanská připravenost a jak ji posilovat? 

Ohlédnutí za panelovou diskusí v Kampusu Hybernská

Autoři Tereza Majerová & Pavel Hanosek

Dne 7. května jsme v prostorách Kampusu Hybernská uspořádali veřejnou diskusi na téma občanské připravenosti. Naším cílem bylo otevřít důležitou debatu o tom, jak se jako jednotlivci i společnost můžeme lépe připravit na krizové a mimořádné situace a jakou roli má v naší připravenosti plnit stát. 

V rámci našeho panelu diskutovali:

• Scarlett Waitzmanová z Ministerstva obrany ČR,
• Jan Paťawa z Ministerstva vnitra ČR, Krizový informační tým MV,
• Miroslav Lukeš z Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru,
• Otakar Foltýn z Kanceláře prezidenta republiky.
   
• Diskuzi moderoval Jiří Táborský z Ústavu empirických výzkumů STEM.

Za připravenost považujeme nejen ochotu a snahu se informovat o vhodné reakci za mimořádných událostí, ale především za proces budování dovedností, které nám pomohou zvládnout a aktivně se zapojit do řešení nečekané události. Stát hraje v krizích zásadní roli, ale skutečná odolnost začíná u jednotlivců. Čím více lidí bude vědět, jak reagovat, tím silnější a stabilnější bude i stát jako celek.

V rámci této události jsme také představili naši novou komplexní analýzu na téma společenské připravenosti. Tomuto tématu se podrobněji věnujeme již déle, na podzim loňského roku jsme vydali studii, která se věnuje připravenosti institucí na mimořádné krize. Více informací najdete na našem webu Připravenost.

V úvodu panelu představil Jiří Táborský data z výzkumů STEM, jako je například níže uvedený graf tzv. “blbé nálady”, který ilustruje spokojenost s vývojem v ČR – pouze 15 % respondentů je přesvědčených, že směřujeme správným směrem, roste také křivka nespokojenosti.

Zdroj: STEM, 2024

Jan Paťawa upozornil, že covidová pandemie zanechala stopu v tom, jak v Česku přistupujeme ke krizím. Ukazuje se, že klíčovým faktorem pro zvládání krizových situací – například při povodních – je důvěra, kterou lidé často vkládají třeba do hasičského sboru (hasiči se těší až 92% důvěře občanů (STEM, 2024)). Problém však podle něj spočívá v tom, že česká společnost je stále více nároková – tedy že jako občané očekáváme, že se o nás stát automaticky postará.

Miroslav Lukeš z Hasičského záchranného sboru (HZS) upozornil na důležitý aspekt – mnoho obyvatel nemá základní informace o tom, jak se zachovat v různých krizových situacích, jako je výpadek elektrického proudu nebo bouřka v přírodě. Dosud měl HZS jen omezené možnosti, jak veřejnosti předávat potřebné informace – a mimo různá školení chyběl širší rámec. Tato skutečnost se postupně mění, bezpečnostní témata jsou nově součástí Rámcových vzdělávacích programů (RVP) a rozšiřují se na ně zaměřené vzdělávací programy složek IZS i AČR. Podle Lukeše je zásadní tento deficit rychle dohnat, zmínil také nutnost bezpečnost nepolitizovat.

Scarlett Waitzmanová vnesla do diskuze pohled Ministerstva obrany a upozornila, že skutečně vážné krize jsme si v Česku zatím reálně neprožili. Zároveň zdůraznila nutnost zapojení krajů i občanské společnosti a potřebu úzké spolupráce se soukromým, akademickým a neziskovým  sektorem. Mimojiné i za tímto účelem podle ní Ministerstvo klade čím dál větší důraz na tzv. CIMIC, tedy civil-military cooperation.

Na stejnou věc upozornil i Otakar Foltýn – dosud jsme nečelili krizím, u kterých nevíme, jestli bychom je zvládli. Scénáře takových krizí jsou málo pravděpodobné, proto se na ně netrénuje dostatečně (na rozdíl např. od povodní). Pokud by k nim však došlo, mohly by být zničující. Foltýn zároveň upozornil, že už samotné napadení některého členského státu NATO by pro nás představovalo vážný problém – zejména proto, že v současnosti nemáme k dispozici dostatečné kapacity ani zdroje k potřebné reakci, stejně jako mnoho dalších členských států. Podle něj vojenské hrozby podceňujeme.

Komunikační vakuum a práce s nejistotou

Důležitou součástí diskuze byl důraz na komunikaci státu. Zazněla například skutečnost, že stát občanům nedostatečně komunikuje zásadní státní hodnoty. Například ve Finsku, Polsku či Pobaltí jsou hodnoty stanovené jednoznačně a nejsou závislé na proměnlivosti politického směřování – u nás takové ukotvení chybí.

Co se týče komunikace v době mimořádných událostí, podle panelistů je zásadní, aby stát komunikoval jasně, otevřeně a pravidelně. Pokud tak nečiní, vzniká prostor pro dezinformace, paniku nebo rezignaci. Zazněla také výzva k tomu, aby se o možných rizicích nemluvilo jen v okamžiku, kdy nastanou. Znalosti a odolnost by měla být budována průběžně, aby občané věděli, jak se v nejistých situacích rozhodovat. Ambicí by mělo být zvědomování toho, co se potenciálně “může stát”. Dobrým příkladem je například nedávný blackout ve Španělsku. Komunikace státu byla dlouho zanedbávaným prvkem, nyní se jí věnuje větší pozornost – například využíváním různých komunikačních kanálů směrem k veřejnosti.  

Jak tedy postupovat dále? Ve společnosti je patrná potřeba se připravovat – roste v ní neurčitý pocit ohrožení. V této sféře se ukazuje být velmi nápomocným neziskový a veřejný sektor, který má často rozsáhlé struktury a specifické know-how – jako například Skaut nebo Červený kříž, kteří poskytují různé formy neformálního vzdělávání a věnují se například i vzdělávání dětí, ale aktivně se zapojují i v případě mimořádných událostí, např. při povodních v loňském roce.

Tímto bychom ještě jednou rádi poděkovali všem zúčastněným za věcnou, obohacující a zajímavou diskuzi.  

Děkujeme také za účast představitelů a představitelek z občanských organizací, jmenovitě Ivě Jelínkové z Českého červeného kříže, Barboře Trojak z Junáka - Českého skauta, a Andreji a Jarmile Štukovým z Corty za sdílení zkušeností z praxe občanských iniciativ.

V textu je z důvodu přehlednosti používáno generické maskulinum; všechny zmíněná označení však zahrnují osoby všech genderových identit.