Slova jako cesta k lepší perspektivě aneb proč nálepkování škodí

Člověk by neměl být definován svou životní situací nebo nedostatkem – tím, co mu chybí. „Bezdomovec“ je příklad takové nálepky, kdy z nedostatku domova a těžké životní situace je jedním slovem vytvořena ponižující identita. Je to, jako by se člověk, jeho osobnost a život celý smrskl do jednoho problému. „Osoba bez domova“ naopak nejprve říká: je to osoba. A až potom dodává okolnost, ve které se právě nachází. Ta okolnost se může změnit, ale osoba zůstává.

Pro laiky to může znít jako detail pro jazykové puristy. Ve skutečnosti jsou to vstupní dveře k mnohem širšímu jevu – k tomu, jak jazyk, který používáme a kterým mluvíme o dalších lidech, spolurozhoduje o tom, jak je vnímáme a jestli je vůbec ještě vidíme jako lidi. 

Za slovy, která o lidech v bytové nouzi používáme, stojí širší jev, kterému se v odborné literatuře říká dehumanizace (Haslam, 2006) – proces, kterým je člověku upírán status plnohodnotného člověka a je redukován na kategorii, diagnózu nebo problém. Právě o tomto procesu, o tom, jak nenápadně probíhá a proč se mu těžko brání, tento text pojednává.
 

Co dehumanizace vlastně znamená v tomto kontextu

Lidé v bytové nouzi čelí podle Borkowského (2017) dvojímu procesu: patologizaci – kdy je jejich situace vykládána jako důsledek osobní vady či poruchy – a dehumanizaci, kdy přestávají být vnímáni jako plnohodnotní nositelé vlastní zkušenosti. Tyto dva procesy se navzájem posilují.

Vedle toho tyto osoby často čelí diskriminaci a nezájmu společnosti, přičemž předsudky veřejnosti představují jednu z hlavních bariér pro ukončení jejich nepříznivé situace; v odborné literatuře se pro tento fenomén vžilo označení „homeismus“ (Canham et al., 2022). Konkrétní mechanismus, kterým dehumanizace v každodenní praxi probíhá, popisuje Opletalová (2024) jako kognitivní cenzuru: slova klienta jsou vnímána pouze jako symptomy jeho stavu, nikoliv jako autonomní znalost o vlastním životě. Člověk, který popisuje svou zkušenost, tak přestává být považován za svědka vlastního příběhu a stává se spíš objektem, o kterém se rozhoduje. Předsudek zde funguje jako bariéra, která brání uznání klienta jako subjektu práva – ne jako výbuch nevraživosti, ale jako tichý, systémový mechanismus.

Kde se dehumanizace odehrává

Dehumanizace jazykem se neděje na jednom místě. Prolíná se různými rovinami, které se navzájem posilují.

V osobním kontaktu jde o drobnosti: tón hlasu, oslovení, podání ruky, to, jestli se s klientem mluví, nebo se o něm mluví ve třetí osobě, i když stojí vedle. Tady je dopad nejbezprostřednější – člověk buď cítí, že je vnímán jako partner v rozhovoru, nebo jako případ k vyřízení.

V kultuře organizace se jazyk usazuje do rutiny. Interní žargon, zkratky v dokumentaci, standardizované formulace v hlášeních – to všechno se časem stává „normální řečí“, o které se už nepřemýšlí. Michael Lipsky (1980) ukázal, že pracovníci v přímém kontaktu s klienty fakticky vytvářejí veřejnou politiku svým každodenním rozhodováním a svými rutinami – bez ohledu na to, co říkají oficiální dokumenty. Pokud je součástí této rutiny zjednodušující jazyk, stává se tichou, ale reálnou politikou organizace.

V narativu komunity či společnosti se stejný mechanismus rozehrává ve větším měřítku. Médium, které soustavně píše o „bezdomovcích páchajících trestnou činnost“, aniž by kdy ukázalo konkrétní jméno, tvář nebo příběh, přispívá k obrazu skupiny bez individuality. Tam, kde mizí jméno a příběh, se snadněji prosazuje kolektivní podezření a strach. Z takových vyjádření může vyplývat patologizace a dehumanizace lidí v bytové nouzi (Borkowski, 2017). Dalším problémem může být kriminalizace činností, které lidem na ulici usnadňují přežití, tam patří vyhlášky směřující proti spaní na veřejnosti, žebrotě či kempování. Nouze je v takovém pojetí démonizována a k lidem v bídě nesměřuje pomoc a podpora, ale represe. Přitom pro trestnou činnost osob bez domova je typická její nízká závažnost (Vágnerová et al., 2018), ovšem lidé v bytové nouzi bývají naopak oběťmi násilí. Například mezi lidmi v azylových domech zažila násilný útok pětina z nich, další pětina dokone opakovaný (Štěchová et al., 2008).
 

Proč se to děje – i často bez zlého úmyslu

Z používání nedbalého a dehumanizujícího jazyka by bylo snadno možné si vyvodit  obraz nevšímavého nebo lhostejného člověka. Realita je však složitější: zjednodušující jazyk vzniká z velké části jako produkt širšího systému, ne osobní vady či necitlivosti. 

Pod tlakem měřitelné efektivity, nedostatku času a administrativní zátěže si pracovníci v přímé práci, tedy sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách nevyhnutelně vytvářejí zkratky a rutiny (Musil, 2004). Nálepka je rychlejší než popis. „Bezdomovec, co nespolupracuje“ se řekne snáz než tři věty o tom, proč se člověku momentálně nedaří dodržet plán, jaké má trauma v anamnéze nebo jakou zkušenost má s institucemi, které mu dosud spíš ubližovaly, než pomáhaly. A stejně tak si i běžný kolemjdoucí snáz řekne „další bezdomovec" než aby se na chvíli zastavil u otázky, co se v životě toho konkrétního člověka vlastně stalo.

Problém je, že taková úsporná zkratka se propíše i do úvah a jednání, a tak se postupem času může stát pro pracovníka vnímanou realitou. Velmi snadno si přestáváme všímat jedinečného člověka za slovem – ať jde o pracovníka v sociální službě, nebo o kohokoliv z nás.
 

Psychologické mechanismy, které nálepku upevňují

Jazyk dehumanizace by se dal snadno napravit, kdyby stačilo na něj upozornit (nic to nestojí, lze to udělat rychle a efektivně). Praxe je složitější – existuje několik psychologických mechanismů, které jednou zavedenou a zažitou nálepku dál drží na místě.

• Konfrontace s vlastním zjednodušujícím pohledem může u člověka vyvolat nepříjemný vnitřní rozpor – kognitivní disonanci (Festinger, 1957). Přirozenou reakcí bývá tento rozpor spíš odmítnout než přijmout: „tohle v praxi nefunguje“, „to jsou jen teorie“ (DiAngelo, 2015). Samotné upozornění na problém ve vyjadřování tak paradoxně může vyvolat spíš obranu než změnu.
   
• Dalším faktorem je efekt morálního licencování (Monin & Miller, 2001): pocit „už dělám dobrou věc, pracuji v pomáhající profesi“ může nevědomě otevřít prostor k tomu, že  pracovník poleví v pozornosti k jazyku, který používá, nebo v mikro-interakcích – jako by si svou společensky velmi potřebnou prací už částečně „zasloužil" volnější pravidla pro používání jazyka.
   
• A konečně, u profesí, které pracují s lidmi v dlouhodobě nepříznivých a obtížně řešitelných životních situacích hraje roli převaha negativního kontaktu – konfliktů, frustrace, situací, které se nepodařilo vyřešit (protože řešení nejsou dostupná, a to bez ohledu na snahu či profesionalitu). Bez soustavné reflexe má taková zkušenost tendenci přenášet se do jazyka mnohem silněji, než jakou moc má opačná, pozitivní zkušenost tuto generalizaci vyvážit (Paolini et al., 2024).

Co s tím – k reflexi, ne k moralizování

Jak hledat řešení? Představa seznamu zakázaných a povolených slov budí instinktivní nedůvěru. Jde ale o  to, že jazyk, kterým mluvíme o lidech, je zrcadlo toho, jak o nich přemýšlíme.  Užitečná je vlastní reflexe, jazykový audit sebe sama – mluvím o lidech spíš než o jejich situaci? Přemýšlím tak, aby v jazyce zůstával prostor pro to, že se popisovaná situace může změnit? Mluvím o lidech tak, aby to mohli vždy slyšet?

To platí i pro organizace a jejich interní kulturu: jaký jazyk se na poradách a mezi kolegy stal „normálním“, aniž bychom si to uvědomili? 

A pro veřejnou debatu a běžné rozhovory kolem nás: koho vidíme jako konkrétního člověka s příběhem, a koho jen jako část anonymní skupiny – „bezdomovce", „lidi z ulice"?

Tento typ reflexe nevyžaduje ideologické zarámování. Jde v podstatě o profesní i lidskou zvyklost – všímat si, kdy zkratka v jazyce začíná nahrazovat pozornost věnovanou konkrétnímu člověku.
 

Slovo jako první gesto respektu

Rozdíl mezi „bezdomovcem“ a „osobou bez domova“ nikoho nenasytí, nikomu nezajistí střechu nad hlavou. Ale je to často to úplně první gesto, které předchází všemu ostatnímu – tomu, jak se s člověkem a o člověku mluví, jak se o něm rozhoduje, jaký prostor se mu v systému dá, s jakou perspektivou a dalším příběhem se počítá. Než se zeptáme, jaká opatření a intervence pomohou, možná stojí za to zeptat se, jakým jazykem o lidech, kterým chceme pomoci, vlastně mluvíme a jak přemýšlíme. Přejmenování samo o sobě pozitivní změnu nezaručí, ale bez pozornosti k jazyku se pozitivní perspektiva snáz vytrácí. Pozornost přitom nic nestojí – jen si všimnout slova, které použijeme, a na chvíli se u něj zastavit.
 

Tento text je první z série článků, které vznikají v rámci projektu "Remodelace předsudků u pomáhajících profesionálů" (CZ.03.03.01/00/23_057/0006338), zaměřeného na profesní rozvoj a podporu lidí, kteří pracují s osobami v bytové nouzi a bez domova. Cílem projektu je rozvinout a nabídnout pomáhajícím profesionálům prostor a nástroje k reflexi vlastní praxe, které mohou jejich práci s klienty i kolegy dál posílit. Projekt je podpořen ESF+. 
 

Použité zdroje: 

• Borkowski, M. E. (2017). Chronic homelessness: Human, ethical, and stakeholder considerations. Simmons College, Graduate School of Social Work.
• Canham, S. L., Moore, P., Custodio, K., & Bosma, H. (2022). Homeism: Naming the stigmatization and discrimination of persons experiencing homelessness. Housing, Theory and Society, 39(5), 507–523. https://doi.org/10.1080/14036096.2021.2014558
• DiAngelo, R. (2015, April 9). White fragility: Why it's so hard to talk to white people about racism. The Good Men Project.
• Festinger, L. (1957). A theory of cognitive dissonance. Stanford University Press.
• Fricker, M. (2007). Epistemic injustice: Power and the ethics of knowing. Oxford University Press.
• Haslam, N. (2006). Dehumanization: An integrative review. Personality and Social Psychology Review, 10(3), 252–264.
• HateFree. (2024). Fotky lidí bez domova přitáhly veřejnost i policii. Ukazují předsudky, které vůči nim máme. https://www.hatefree.cz/clanky/fotky-lidi-bez-domova-pritahly-verejnost-i-policii-ukazuji-predsudky-ktere-vuci-nim-mame
• Institut Kontaktní práce. (2025). Práce s předsudky v sociálních službách. https://www.kontaktniprace.cz/kurz/prace-s-predsudky-v-socialnich-sluzbach
• Lipsky, M. (1980). Street-level bureaucracy: Dilemmas of the individual in public services. Russell Sage Foundation.
• Ministerstvo vnitra & Úřad vlády České republiky. (2025). Akční plán boje proti extremismu a předsudečné nenávisti 2025–2026. https://mv.gov.cz/soubor/akcni-plan-2025-2026-pdf.aspx
• Místní místním. (2023). Bez předsudků. https://mistnimistnim.cz/wp-content/uploads/2023/10/Bez-predsudku.pdf
• Monin, B., & Miller, D. T. (2001). Moral credentials and the expression of prejudice. Journal of Personality and Social Psychology, 81(1), 33–43. https://doi.org/10.1037/0022-3514.81.1.33
• Muhič Dizdarevič, S. (2025). Anticikanismus jako daň z existence v české společnosti. RomanoNet. https://romanonet.cz/wp-content/uploads/2025/09/Vyzkumna-zprava-2.pdf
• Murray-García, J. L., Harrell, S., García, J. A., Gizzi, E., & Simms-Mackey, P. (2014). Dialogue as skill: Training a health professions workforce that can talk about race and racism. American Journal of Orthopsychiatry, 84(5), 590–596. https://doi.org/10.1037/ort0000012
• Musil, L. (2004). „Ráda bych Vám pomohla, ale…": Dilema práce s klienty v organizacích. Marek Zeman.
• Opletalová, M. (2024). Sociální pracovníci při ukončování bytové nouze [Disertační práce]. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta.
• Paolini, S., Gibbs, M., Sales, B., Anderson, D., & McIntyre, K. (2024). Negativity bias in intergroup contact: Meta-analytical evidence that bad is stronger than good, especially when people have the opportunity and motivation to opt out of contact. Psychological Bulletin, 150(8), 921–964. https://doi.org/10.1037/bul0000439
• Policie ČR. (2024). Předsudečné násilí. https://policie.gov.cz/clanek/predsudecne-nasili.aspx
• Steindl, C., Jonas, E., Sittenthaler, S., Traut-Mattausch, E., & Greenberg, J. (2015). Understanding psychological reactance: New developments and findings. Zeitschrift für Psychologie, 223(4), 205–214. https://doi.org/10.1027/2151-2604/a000222
• Štěchová, M., Luptáková, M., & Kopoldová, B. (2008). Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie. Institut pro kriminologii a prevenci.
• Úřad vlády České republiky. (2025). Strategická doporučení k celistvému řešení problému předsudečného násilí a nenávistných projevů. https://vlada.gov.cz/assets/media-centrum/tiskove-zpravy/III--Strategicka-doporuceni-k-celistvemu-reseni-problemu-predsudecneho-nasili-a-nenavistnych-projevu_FIN.pdf
• Vágnerová, M., Marek, J., & Csémy, L. (2018). Bezdomovectví ve středním věku: Příčiny, souvislosti a perspektivy. Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum.