Povodně, blackouty, kyberútoky. Jak připravené jsou české obce na mimořádné události?
Září 15, 2026
Připravenost českých obcí
Když dojde k bleskové povodni, rozsáhlému požáru nebo dlouhodobému výpadku energie, jsou to často právě obce a jejich vedení, kdo stojí v první linii. Jsou ale české samosprávy na mimořádné události reálně připraveny? Jak velký dopad má na úroveň připravenosti její velikost, předchozí zkušenost s krizemi anebo neuvolněnost starosty?
Na tyto zásadní otázky dnes v České republice neexistuje jednoznačná odpověď.
Připravenost obcí je komplexní agendou, která zahrnuje mj. prevenci a plánování, budování smysluplných finančních rezerv, schopnost svolávat a řídit krizový štáb, spolupráci různých lokálních, regionálních i celostátních institucí a organizací anebo zvyšování připravenosti samotných obyvatel.
Abychom získali alespoň částečný obraz současné situace, posbírali jsme data z různých zdrojů, které se tématem v posledních pěti letech zabývaly. Výzvou pro interpretaci výsledků nicméně zůstává fakt, že řada zdrojů dosáhla nízké návratnosti dotazníků anebo se zaměřovala pouze na vybraný region. Lze předpokládat, že odpovídají zpravidla ty obce, které mají k tématu připravenosti na mimořádné události blízko, případně disponují dostatečnou kapacitou se věnovat agendám nad rámec zákonného minima. Poznatky tak pravděpodobně odpovídají spíše lépe připravené části českých samospráv.
Shrnutí
- Nedostatečné datové pokrytí tématu připravenosti obcí: V současnosti v ČR chybí reprezentativní přehled o stavu připravenosti obcí na mimořádné události napříč celou zemí a s detailním pohledem na jednotlivé regiony. Dostupná šetření pravděpodobně úroveň připravenosti nadhodnocují.
- Chybí průběžné vzdělávání starostů: Vzdělávání často spoléhá na jednorázová školení organizovaná HZS obvykle jednou za volební období. Chybí systém soustavného rozvoje znalostí, především pro neuvolněné starosty s omezeným časem na výkon činnosti.
- Připravenost pouze na vybrané krize: Starostové si věří u tradičních rizik (povodně, požáry), ale u antropogenních hrozeb (kybernetické či teroristické útoky), klimatických jevů (např. ve spojitosti se suchem), či omezení fungování infrastruktury sebehodnocení připravenosti prudce klesá.
- Nízká priorita připravenosti ze strany obcí: Připravenost na mimořádné události není pro většinu obcí mezi hlavními prioritami. Limitující jsou nejen finance, ale i nedostatek časové kapacity především neuvolněných funkcionářů.
- Připravenost občanů obce obvykle neřeší: Příprava občanů na mimořádné události není zákonnou povinností obcí, a aktivně ji řeší jen zlomek samospráv.
Česká republika je specifická extrémně vysokým počtem malých obcí – více než 50% obcí má méně než 500 obyvatel. I tyto obce nicméně mají povinnosti v oblasti připravenosti – např. Organizovat evakuaci, zajistit nouzové přežití anebo obyvatele obce varovat před hrozícím nebezpečím. Zároveň jde o obce, které mají z logiky věci nejmenší podíl uvolněných starostů a nejméně kapacit k absolvování školení zaměřených na krizové a mimořádné události.
Krizový management na okraji zájmu?
Jedním z rozsáhlejších výstupů zabývajících se připraveností obcí na mimořádné události je Vstupní analýza regionálního krizového managementu ve Zlínském kraji z prosince 2024 (TIC Zlín, 2024). Do tohoto šetření se zapojilo 140 obcí, což představuje 46 % všech samospráv v kraji.
Analýza zkoumala, jakou váhu přikládá vedení obcí různým agendám. Krizový management jako celek označilo za „velmi důležitý“ nebo „důležitý“ 60 % obcí. Ve srovnání s dalšími klíčovými tématy však krizové řízení zaostává – např. hospodaření s vodou a hospodaření s energiemi považují za důležité či velmi důležité více než 80 % dotázaných. Ještě výraznější rozdíl lze registrovat, pokud se zaměříme výhradně na hodnocení krizového řízení jako „velmi důležité“ agendy – takto ji hodnotilo pouze 11 % obcí. Hospodaření s vodou označuje za velmi důležité 38 % obcí a hospodaření s energiemi dokonce 45 % obcí (TIC Zlín, 2024).
Vnímání priorit současně úzce souvisí s velikostí obce. U témat, jako je kyberbezpečnost nebo rozvoj obnovitelných zdrojů energie, platí přímá úměra – čím větší obec, tím vyšší důležitost jim přikládá. U kyberbezpečnosti vnímaná důležitost tématu roste konstantně s velikostí obce, zatímco u obnovitelných zdrojů i digitálního úřadu je trend méně jednoznačný.
Nízká připravenost na méně obvyklé mimořádné události
Kde si české obce věří a kde vidí své slabiny? Při pohledu na konkrétní hrozby se objevují významné rozdíly v sebehodnocení obcí, pokud jde o připravenost na ně. Obecně se samosprávy cítí být kvalitně připraveny na dvě nejčastější mimořádné události – povodně a požáry. Připravenost na tyto situace deklaruje přes 65 % obcí v regionálním šetření ve Zlínském kraji, zatímco explicitně nepřipraveno si připadá méně než 20 % z nich (TIC Zlín, 2024).
Na druhém konci spektra leží kybernetické útoky, terorismus a další přírodní katastrofy. Na ty se cítí připraveno pouze kolem 5 % obcí. Na zvládnutí sucha či havárie základní infrastruktury se cítí připraveno pouze cca 20% obcí Zlínského kraje. Zbytek obcí se vnímá jako nepřipravený, případně volí neutrální hodnocení (TIC Zlín, 2024).
Nízké sebehodnocení v krizových situacích týkajících se mj. sucha koresponduje s daty dostupnými na vyšších úrovních řízení. Podle Analýzy regionálních strategií adaptace na změnu klimatu z roku 2025 (CI2 / Mise Klima, 2025) disponuje schválenou nebo rozpracovanou adaptační strategií pouze čtvrtina ze 205 obcí s rozšířenou působností (ORP), současně má tuto strategii zpracovanou pouze 6 krajů. Ačkoliv adaptační strategie není povinně vytvářeným dokumentem a nenahradí rychlou reakci IZS ani krizového štábu při náhlé katastrofě, u dopadů klimatické změny mohou omezovat škody tím, že dlouhodobě vedou k posílení schopností území dopady krizové události lépe absorbovat.
Adaptační strategie zároveň mapují zranitelnosti – odhalují nejvíce ohrožená místa v území ještě před vypuknutím krize, např. identifikují obce závislé na jediném vysychajícím vodním zdroji, zranitelné čtvrti trpící efektem městského tepelného ostrova nebo komunity bez stínu a chlazení pro seniory. V rámci strategie jsou pak obvykle zpracována také preventivní opatření pro zvýšení odolnosti území a návrhy pro jejich financování (např. OPŽP, Modernizační fond apod.).
Krizová dokumentace, finanční rezervy a sebehodnocení starostů
Hlubší pohled na fungování samospráv nabízí práce Dominika Mašky (Maška, 2023). Její výsledky je však nutné interpretovat s vědomím metodologického omezení – z oslovených 312 obcí vyplnilo dotazníky pouze 52 samospráv – návratnost cca 17 %. Data tedy nepocházejí z reprezentativního vzorku a zachycují spíše motivovanější obce.
Pokud by tato data byla reprezentativní, nabízela by důvod k optimismu – přes 90 % obcí uvádí, že je schopno zřídit obecní krizový štáb, a více než 80 % má předem určené jeho konkrétní členy – a to i přesto, že schopnost řídit krizový štáb není pro obce zákonnou povinností.
Na druhé straně však 15 % odpovídajících obcí nemá vyčleněné žádné finanční prostředky pro řešení mimořádných událostí (Maška, 2023). Ačkoli obcím ze Zákona o krizovém řízení vyplývá povinnost mít v rozpočtu položku Rezerva na krizová opatření, nejedná se o porušení zákona, jelikož není stanovena její minimální výše a tedy může být nulová [Zákon č. 240/2000 Sb., § 25].
Zatímco v oblasti prevence je hodnocení rozptýlené a obce se často vidí buď jako velmi dobře, nebo naopak velmi špatně připravené, u zmírňování dopadů se odpovědi koncentrují kolem průměrných hodnot, ve kterých se ohodnotily tři čtvrtiny obcí. Většina obcí si tak věří, že dopady případné krize dokáže alespoň do určité míry regulovat (Maška, 2023).
Mezi nejvýraznější vnímaná ohrožení obce patří silný vítr, bleskové povodně a lokální požáry – jejich výskyt pokládá za pravděpodobný více než 90 % obcí. Další skupinu (s pravděpodobností výskytu 70–80 %) tvoří zejména klimatické jevy jako krupobití, dlouhotrvající horka a sucha či rozsáhlejší povodně, doplněné o riziko šíření nákaz. Pod hranicí 60 % pak leží rizika spojená s vysycháním toků, nedostatkem pitné vody, ale i antropogenní hrozby v podobě velkých dopravních nehod či sociálních krizí (Maška, 2023).
Vzdělávání jako opomíjená součást systému připravenosti
Slabou stránkou samospráv zůstává informovanost veřejnosti. Pouze 32 % obcí ve zmiňované práci uvádí, že své občany informují o tom, jak se chovat během krizových situací (Maška, 2023). Tento propad oproti ostatním ukazatelům reflektuje fakt, že osvěta občanů nepředstavuje zákonnou povinnost a není z vyšších úrovní státní správy vyžadována ani kontrolována.
Detailněji se tématu vzdělávání, ale především představitelů obcí, věnovala výzkumná práce Hany Keclíkové z roku 2025 (Keclíková, 2025), do které se zapojilo 212 starostů, 40 místostarostů a 191 zastupitelů. Výzkum ukázal, že drtivá většina dotázaných považuje vzdělávání v krizovém řízení za důležité pro výkon své funkce. Největší důležitost mu přisuzují místostarostové (98 %), nejnižší – byť stále vysokou, řadoví zastupitelé (76 %).
Vnímaná důležitost se však zásadně rozchází s reálnou účastí na školeních – zatímco starostové se školení účastní ve více než 80 % případů, u místostarostů je to 45 % a u zastupitelů pouhých 12 % (Keclíková, 2025). Tento rozdíl pravděpodobně odráží časové možnosti a povahu funkcí – starostové bývají pro svou roli nejčastěji uvolněni, zatímco u zastupitelů jde o práci při zaměstnání.
Účast na školeních má přitom přímou souvislost se sebehodnocením znalostí, byť platí, že na úroveň znalostí působí i předchozí profesní či osobní zkušenosti aktérů.
V pětibodové škále (kde 5 znamená nejlepší) se průměrné sebehodnocení představitelů obcí pohybovalo mezi 2,5 a 3,6 bodu. Nejlépe hodnotili svoje schopnosti v komunikaci s občany během krize, naopak nejhorších výsledků dosáhli ve znalosti legislativního rámce a při vytváření krizových plánů (Keclíková, 2025).
Co se týče časové náročnosti, přes 45 % dotázaných pokládá za ideální rozsah školení 2 až 4 hodiny měsíčně, přičemž dalších 35 % preferuje méně než 2 hodiny měsíčně (Keclíková, 2025). Zda se tyto preference liší na základě uvolnění z funkce, data neříkají. Z výzkumu však vyplývá, že u obcí nad 5 000 obyvatel může být potřeba vzdělávání již částečně nasycena profesionalizovanými aparáty.
Jako nejoblíbenější forma vzdělávání byla jednoznačně hodnocena praktická cvičení a simulace. Tyto jsou hodnoceny jako zhruba 3,8× atraktivnější než samostudium, které je naopak nejméně preferovanou možností. Klasické prezenční či online kurzy se nacházejí uprostřed preferencí a jsou zhruba 2,6× atraktivnější než samostudium (Keclíková, 2025).
Upřednostňování prezenční výuky před čistě online formou potvrzuje ve své práci z roku 2024 také Tereza Košťálová (Košťálová, 2024). Její výzkum rovněž dokládá, že zásadní roli hrají časové možnosti – neuvolnění starostové se školení účastní ve výrazně nižší míře než starostové uvolnění.
Práce nicméně naráží na stejná metodologická omezení jako předchozí – z dotazníků zaslaných 342 starostům se vrátilo pouze necelých 17 % (odpovědi z 58 obcí).
Většina ze starostů (93 %) považuje absolvovaná školení za dostačující a 98 % uvádí, že ví, na koho se v případě krize obrátit o radu. Téměř všichni starostové si navíc věří, že by věděli, jak reagovat při povodni, blackoutu či úniku nebezpečné látky.
Pravidelnou spolupráci s oddělením krizového řízení kraje nebo ORP a s Hasičským záchranným sborem (HZS) deklaruje 45 % starostů – alespoň s jedním z těchto subjektů spolupracuje přes 80 % z nich (Košťálová, 2024).
Na druhé straně se však ukazuje řada systémových mezer – téměř 10 % starostů odpovědělo, že neví o existenci povinného školení, které má HZS organizovat jednou za volební období. Méně než třetina starostů byla při nástupu do funkce seznámena svým předchůdcem s krizovými postupy a dokumenty. Přes třetinu starostů si informace o krizovém řízení vyhledává především z vlastní iniciativy. Ve více než polovině zapojených obcí je zřízen krizový štáb a přes 80 % obcí disponuje jednotkou sboru dobrovolných hasičů (JSDH) (Košťálová, 2024).
Co tedy o připravenosti obcí skutečně víme?
Dostupné zdroje ukazují obraz, který je současně povzbudivý i varovný. Část obcí uvádí, že dokáže sestavit krizový štáb, mají krizovou dokumentaci, spolupracují s hasičským záchranným sborem nebo pracovišti krizového řízení, a cítí se připravené alespoň na tradiční hrozby, zejména povodně a požáry. Slabší výsledky se objevují u méně běžných nebo nově se prosazujících rizik, například kybernetických útoků, dlouhodobého sucha či výpadků základní infrastruktury. Mezery jsou patrné také ve vzdělávání obyvatel a v předávání krizové agendy při změně ve vedení obce.
Největším problémem však není samotná připravenost, ale především kvalita evidence, podle které ji posuzujeme. Většina veřejných zdrojů stojí na jednorázových dotaznících, malých vzorcích a nízké návratnosti. To vytváří zásadní riziko zkreslených informací – dotazníky mohou přednostně vyplňovat ti starostové a obce, kteří se o problematiku aktivně zajímají, mají vyčleněné kapacity nebo disponují uvolněnými funkcionáři. Výsledná data (např. 90 % schopnost zřídit krizový štáb nebo vysoká míra subjektivní připravenosti) tak s velkou pravděpodobností přeceňují reálnou připravenost více než 6 254 českých obcí.
Z dostupných dat můžeme poměrně dobře popsat zkušenosti a postoje zapojených obcí. Podstatně hůře však dokážeme odhadnout, jak připravené jsou české obce jako celek, jak se připravenost liší podle velikosti, regionu nebo dostupných kapacit a zda se v čase zlepšuje. Ještě méně víme o tom, jak se deklarovaná připravenost mj. založená i na sebehodnocení promítá do rychlosti, koordinace a kvality skutečné reakce na krizi.
Existující datová základna sice poskytuje cenné vhledy do postojů a potřeb samospráv, pro tvorbu veřejných politik založených na důkazech v oblasti krizového řízení je však současný stav dat nedostatečný. K získání reálného obrazu by bylo třeba přejít od nahodilých dotazníkových šetření k systematickému, pravidelnému celostátnímu šetření s jasně definovanými ukazateli, stratifikovaným výběrem obcí a aktivním řešením nízké návratnosti. Dotazníková data by měla být doplněna o administrativní údaje, podrobnou dokumentaci, výsledky cvičení a zkušenosti z reálných mimořádných událostí. Teprve kombinace těchto zdrojů by umožnila odlišit připravenost deklarovanou od připravenosti skutečně prokázané.
