Města, která si tvoří budoucnost

Jak pracujeme v Jeseníku a Tachově s participativním foresightem

Sociální odolnost se začíná projevovat, když věci nejdou podle plánu.

Už cesta vlakem do Tachova i Jeseníku nám připomněla, že odolnost je občas opravdu potřeba. Cesta je to dlouhá. Tachov patří k pouhým pěti okresním městům v Česku, která nejsou na silniční síť napojena dálnicí ani silnicí I. třídy, a nemá ani přímé železniční spojení s Plzní. Jesenicko patří mezi nejodlehlejší území v Česku a cesta vlakem z vnitrozemí vede přes horská sedla.

Jak všichni víme, na dlouhých cestách se občas musí improvizovat, třeba když spadne strom do kolejí zrovna když se posouvá příjezd. Když se pak v takovýchto situacích lidé potkávají unavení, hladoví, zmoklí nebo v mírném skluzu, právě tam se ukazuje, jak moc záleží na vztazích, důvěře nebo schopnosti lidí domluvit se, pomáhat si a držet společný směr.

A přesně o to nám jde v projektu “Lokální mechanismy sociální odolnosti”.

Společně přemýšlet o budoucnosti

Projekt Odolné komunity hledá cesty, jak mohou menší a střední města pracovat s nejistotou svých obyvatel, s očekávanými i neočekávanými změnami a s obavami z budoucnosti. Pomáháme vytvořit prostor, ve kterém spolu mohou obyvatelé, samospráva, školy, služby, spolky, odbornice a odborníci a vůbec všichni místní aktéři mluvit o tom, co se ve městě děje, co je trápí, z čeho mají obavy a jaké budoucnosti by naopak chtěli jít naproti, co by zlepšilo život ve městě a co by jim pomohlo se do tvorby komunitních opatření více zapojit.

Metodicky vycházíme z participativního foresightu, tedy ze strukturovaného přemýšlení o možných budoucnostech a o tom, jak identifikovat trendy, nejistoty, rizika i příležitosti. A především, jak tyto faktory využít pro tvorbu optimální verze budoucnosti komunity. Scénáře představují nástroj, který umožňuje přípravu na různé možné budoucí verze společnosti, především umožňují pracovat na krocích, které dávají smysl už dnes a vedou směrem k odolné a soudržné komunitě.

V první fázi projektu jsme se s městy a jejich komunitami seznamovali - shromáždili jsme dostupná data, realizovali rozhovory, rozeslali dotazníky, byli jsme v terénu, online i v přímé spolupráci s místními aktéry. V obou městech máme za sebou hloubkové rozhovory, fokusní skupiny, dotazníkové šetření a participativní workshopy. Do workshopů realizovaných v červnu 2026 se aktivně zapojilo více než padesát lidí v Jeseníku a Tachově, další rozhovory, workshopy, školení i setkání nás ještě čekají.

Jeseník: krásné, ale odříznuté město, kde čas neúprosně utíká

V Jeseníku jsme identifikovali jako stěžejní téma stárnutí populace, z tohoto hlavního tématu vyplývají i témata související. K těm patří péče a potřeba podpory pro pečující, osamělost, duševní zdraví a budoucnost (nejen) sociálních služeb. Večer před workshopem jsme se potkali s některými místními aktéry neformálně, protože právě tak vznikají kvalitní vztahy a vzájemná důvěra. 

Na workshopu druhý den jsme pak začali jednoduchou otázkou: jak dnes Jeseník prožívá změny spojené se stárnutím, péčí a duševním zdravím?

Místo úvodního kolečka jsme použili Dixit karty. Každý účastník si vybral obrázek, který pro něj vystihoval jeho či její vlastní zkušenost, pocit nebo pohled na město. Někdo mluvil o horách a přírodě. Někdo o hodinách, které netikají jen jednotlivci, ale celému městu. Někdo o osamocení, někdo o loutkách v zajetí systému, někdo o květině jako symbolu naděje.

Obraz ubíhajícího času má přitom i konkrétní číselné pozadí. Od roku 2000 se počet obyvatel zmenšil přibližně o 17 %. V roce 2023 navíc ve městě žilo 2 828 lidí ve věku 65 a více let, ale pouze 1 410 dětí mladších 15 let. Téma stárnutí a péče tak nevyrůstá jen z pocitu účastníků: město se dlouhodobě zmenšuje a zároveň se proměňuje jeho generační skladba.

Obraz Jeseníku tak, jak o něm mluvili místní obyvatelé, je obrazem klidného města za kopcem, sevřeného horami, péčí a časem. Zároveň účastníci popisovali město, kde se lidé znají, mnoho z nich chce pomáhat a důvěřují v lepší budoucnost.

Jedna z vět, kterou jsme si zapsali do poznámek, zněla jednoduše: „kde jsou vztahy, tam to funguje“. V kontextu péče a stárnutí je to zásadní, protože vedle kapacit služeb, financí, dopravy nebo dostupnosti zdravotní péče se pořád vrací otázka, kdo o kom ví, kdo se s kým zná, kdo se nebojí zavolat, kdo dokáže propojit člověka s pomocí dřív, než zůstane sám ve chvíli, kdy potřebuje podporu od druhých. A právě tak vypadá sociální odolnost v praxi, jako pevná a pružná síť vztahů, která podrží a podpoří lidi ve chvíli, kdy běžné instituce nestačí, nemají nástroje pomoci nebo reagují příliš pomalu.

V Jeseníku jsme se v závěru workshopu dostali k tématům propojování služeb, k podpoře pečujících, ke kvalitním mezilidským vztahům, dostupné pomoci, mezigenerační solidaritě. Také byla hledána odpověď na otázku, jak zařídit, aby město nebylo jen krásné místo k návštěvě, ale také dobré místo k životu ve stáří.

Tachov: město, které se „začíná chytat“, ale mladí potřebují důvod, aby zůstali

O deset dní později jsme podobný formát workshopu realizovali v Tachově, tentokrát se skupinou mladých lidí a s tématem setrvání ve městě v dospělosti, mluvili jsme o odchodech i návratech, pracovních příležitostech a o budoucnosti města.

Byli zvědaví, jestli design workshopu, který fungoval v Jeseníku s profesně zkušenějším a věkově starším osazenstvem, obstojí i u skupiny složené převážně ze studentů a studentek středních škol. Obstál. A možná právě díky tomu, že nezačínal přednáškou, ale obrazem.

Dixit karty pomohly vyjádřit témata, která by se v běžné debatě možná neřekla tak snadno, zároveň se dařilo zapojovat i účastníky, pro které nebylo snadné mluvit před skupinou neznámých lidí. Jeden obraz vybraný na kartě představoval bludiště, což bylo popsáno jako “v Tachově není jednoduché se angažovat a člověk musí hledat cestu, jak se do dění zapojit”. Jiný účastník připomínal krásné město s památkami, o kterých by se mělo víc mluvit. Padaly optimistické věty, „Tachov se začíná chytat“, že „se zlepšuje“, ale také že „točí se to tu dokola“, tedy že chybí příležitosti k rozvoji, bydlení, práce nebo vyžití pro starší děti a mladé.

Kdybychom měli Tachov popsat jednou větou podle výpovědí účastnictva, byl představen obraz krásného, města s hradbami, přírodou a sportem, kde se věci občas točí dokola, zapojení připomíná bludiště a mladí přemýšlí, zda zůstat nebo se jednou vrátit.

Silná byla i věta, že „Tachov bude vypadat tak, jak si jej mladí namalují“. V ní je vlastně obsažený celý smysl participace. A mladých se ptáme proto, že město roku 2050 bude z velké části jejich město, které si nejen malují, ale především mohou tvořit.

Od STEEG k lidem, vztahům a hodnotám

Při práci se scénáři jsme využívali techniku STEEG, tedy pohled na sociální, technologické, ekonomické, ekologické a governance faktory. Pro workshopy jsme ale využili přístupnější podobu. Místo kategorií, které znějí dobře v metodice, ale hůř ve skupinové práci, jsme mluvili o lidech a vztazích, technologiích a inovacích, přírodě a prostředí, službách a ekonomice, vedení města a spolupráci. A přidali jsme také hodnoty - což se ukázalo důležité.

Když se lidé baví o roce 2050, velmi rychle se ukáže, že vedle infrastruktury, rozpočtů a služeb jde také o to, jak ve městě společně žít. Jestli lidé věří, že se mohou ozvat a že jejich hlas a názor má význam. Jestli se mladí potkávají se staršími. Jestli má každý člověk pocit, že do města patří. Jestli má kde trávit čas, kde pracovat, kde bydlet, kde si odpočinout a kde se setkat s druhými.

V Tachově se ve scénářích ideální budoucnosti objevovala místa setkávání pro mladé, sportoviště, festivaly, cyklostezky, dostupné bydlení, více pracovních příležitostí a brigád pro lidi pod 18 let, které nejsou jen prací v obchodech.

Budoucnost jako noviny z roku 2050

Jedním z nejhravějších výstupů workshopů v obou městech byly noviny z roku 2050. Během přestávky účastnice a účastníci navrhovali, co by se v jejich městě mohlo v dobré budoucnosti psát. My jsme z nich pak vytvořili Jesenické a Tachovské listy a promítli je na konci setkání.

V Tachově vznikla mimo jiné zpráva o tom, že město hostí mistrovství světa v hokeji. Na první pohled úsměvná představa. Na druhý pohled vlastně docela nosný obraz toho, o čem mladí na workshopu mluvili: že by město mělo mít silnější sportovní a komunitní život, místa, kam se dá jít, události, které přitáhnou lidi, a důvody být na Tachov hrdý. Hokejový šampionát v roce 2050 je v tomhle smyslu méně o hokeji samotném a víc o městě, které žije.

V Jeseníku jsme vybrali zprávu o medvědovi v Jeseníkách. Medvěd je tu vlastně symbol. V erbu města ve zlatém štítě kráčí medvěd po zeleném trávníku a z medvědího hřbetu roste černá orlice. Připomíná vztah k místní kraji, který se v Jeseníku opakovaně vracel. Místní mluvili o horách, klidu, odříznutosti i krajině, která může být náročná, ale také tvoří hluboký vztah k místu. Zpráva o návratu medvěda se nemusí číst jen jako kuriozita z lesa. Odkazuje na obraz zdravého ekosystému, respektu k přírodě a sounáležitosti se symbolem, který k místu patří.

Jídlo jako nenápadná infrastruktura vztahů

Jedna věc se v rámci workshopů v obou městech ukázala velmi prakticky: jídlo sbližuje.

Zní to obyčejně, ale u participace je to důležité. Když lidé po workshopu zůstanou u občerstvení, mají prostor doptat se, popovídat si, seznámit se, domluvit další kontakt nebo jen chvíli být spolu mimo formální program. V Jeseníku se účastníci a účastnice zdrželi déle, než jsme čekali. Nejen kvůli rautu, ale i proto, že potkali lidi, se kterými se běžně nepotkávají, a měli důvod zůstat, povídat si a navázat pracovní i neformální vztahy.

Takové chvíle jsou pro projekt stejně důležité jako vyplněné flipcharty. Pokud chceme podporovat odolnost komunit, nestačí sbírat podněty a vytvářet výstupy. Je potřeba tvořit situace, ve kterých lidé zažijí, že spolu mohou mluvit, že jejich zkušenost má váhu a že někdo jiný ve městě řeší něco podobného.

Co si zatím odnášíme

Z Jeseníku a Tachova si už nyní odnášíme řadu poznatků. Za prvé, data a příběhy se potřebují navzájem. Data pomáhají ukázat rozsah problému, trendy a souvislosti. Příběhy a místní zkušenost zase ukazují, jak lidé tyto změny skutečně prožívají.

Za druhé, lidé dokážou o budoucnosti mluvit konkrétně, pokud k tomu dostanou srozumitelný rámec. Dixit karty, scénáře a noviny z roku 2050 nejsou jen „hravé aktivity“. Jsou to nástroje, které pomáhají rozmluvit i ty, kdo by na běžnou otázku „co si myslíte o budoucnosti města“ možná odpověděli jen pokrčením ramen.

Za třetí, odolnost není jen schopnost zvládnout krizi. Je to také schopnost znát se, věřit si, umět spolu mluvit a vědět, že když se něco děje, člověk na to není sám.

A za čtvrté, dobrý participativní proces nekončí workshopem. V Jeseníku i Tachově pokračujeme v rozhovorech, zpracování výstupů a přípravě dalších setkání. Během léta chceme posilovat místní kapacity pro participativní foresight a na podzim se vracet k tomu, jak z obrazů budoucnosti postupně dělat konkrétní kroky.

Od Dixit k datům a zpět to tedy není jednorázová cesta. Je to pohyb mezi tím, co ukazují čísla, co vyprávějí lidé a co si obyvatelé města dokážou představit, když dostanou prostor se zapojit. Budoucnost města se nezačíná psát v roce 2050, ale začíná ve chvíli, kdy si lidé sednou k jednomu stolu a zkusí si říct, co by stálo za to vybudovat a co neztratit, co je potřeba změnit, v jakém městě by chtěli žít a jaké město by jednou chtěli přenechat dalším.