2. března 2071, pondělí 

Tak jsme tu. Čtrnáct dní se teď budeme s kolegou z univerzity snažit pomáhat dětem z místní základky. Jde o stále stejný problém- každý, kdo může, učí své děti doma nebo je dá na soukromou školu. V těch státních se pak setkávají děcka z různě narušených rodin. Většinou jde prostě o smůlu a finanční problémy. Když vám vítr vezme střechu nad hlavou, kterou ještě nemáte ani splacenou, tak jste najednou rádi, když máte co jíst. A současné ceny energií tomu nepomáhaj, takže není divu, že ve třídě třiceti podobně poznamenaných dětí není úplně nejlepší atmosféra pro kvalitní výuku. 

Přivítal nás přímo starosta města, dokonce u sebe doma. Ukázalo se totiž, že bydlet máme u jeho sousedů jsou často pracovně na cestách a svůj dům tak většinou pronajímají. Teď bude na čas patřit nám. Docela mě to překvapilo, čekala jsem spíš laciný penzion nebo byt školníka (ne že by se nám to už nestalo). No místo toho nás ubytovali v moderním domě se zahrádkou. Soláry na střeše, kompostovací záchody, malá bioplynka i čistička vody, to je klasika, ale vlastní kousek přírody, o tom si mohu v Praze nechat jen zdát. Jinak starosta je moc milý a pohostil nás večeří. Asi se snaží, aby se nám tu líbilo a nejraději by byl, kdybychom tu zůstali. Podle toho, jak nám místní základku popsal, se mu nedivím. 

15. března 2071, neděle 

Včera večer jsem se vrátila domů. Cesta se děsně táhla- v noci začalo dost foukat a vlaky tak měli zase zpoždění. Poslední dva týdny byly pro mě docela náročný. Věděla jsem, do čeho jdu, a stejně se nemůžu zbavit pocitu beznaděje. Je sice hezké, že jsme v Praze dosáhli té vysněné uhlíkové neutrality, aniž by tím utrpěla kvalita našich životů, ale má to vůbec smysl, když jinde lidé topí ve starých kamnech kdes čím, jen aby se v zimě trošku ohřáli? Občas mám pocit, že s každým krokem dopředu k udržitelnosti jen naroste počet lidí, kterým nezbývá než žít na úkor přírody. Jasně, takový život je oficiálně zakázaný, ale vymáhejte to na někom, kdo nemá co ztratit. Je mi strašně líto těch dětí, co se živí tak laciným jídlem, že většina mých sousedů by s ním nenakrmila ani svého psa. A to jídlo ani není nejhorší, čím se tihle puberťáci ničej. Zvykli jsme si, že alkohol a cigarety dávno překonaly jiné, jaksi méně devastační látky. Poslední dny jsem ale potkávala i šestileté děti očividně “na šrot” nebo s cigaretou v puse. Se “vzděláním”, které dostávají ve škole, se ale není čemu divit, když nechápou, co tím způsobují. Všechny ty věci, co jsou pro nás samozřejmé, berou oni jako výmysl někoho povýšeného. Když se bavím s jejich rodiči, mám pocit, jako bych se vrátila o padesát let zpátky. Vidí školu jako místo, kde děckám tlučou do hlavy zbytečná fakta z matematiky, fyziky a dějepisu. Jestli těmhle lidem nepomůžeme, tak nemají šanci pochopit, jak je důležité vážit si zdraví svého i zdraví prostředí, ve kterém žijí. Napadá mě, proč zrovna oni nemají nárok na stejně dobrý život jako jiní? 

19. března 2071, čtvrtek 

Celé dopoledne jsem dodělávala zprávu z našeho výjezdu a po obědě zaskočila do knihovny. Všechny knížky se dají najít na netu, ale stejně tam ráda chodím kvůli těm několika starým papírovým. Cestou na skautskou schůzku jsem pak zaslechla na ulici hrát hudbu. Nějaký pohublý klučina s vlnitými vlasy po ramena tam zpíval s kytarou, ale stála jsem daleko a slovům nerozuměla. I přesto jsem si ale všimla jeho zvláštního pohledu, kterým se upřeně díval jakoby do prázdna před sebou. Bylo to dost zvláštní, ale přijela mi tramvaj a já už tak měla zase zpoždění, takže jsem ani nestihla doposlouchat do konce. Mám tyhle chvíle moc ráda a líbí se mi, že je v Praze pro ně tolik prostoru. Ne že by to nemohlo být ještě lepší, ale alespoň už v centru nejezdí emobily a pouliční umění je všeobecně vítáno. 

Na schůzce jsme pak s dětma řešili víkendovku. Usoudili jsme, že už je dost hezky, abychom mohli pokračovat v opravách po loňském tornádu u našich příhraničních kamarádů. Původně jsme měli jet na jednu noc ze soboty na neděli, ale pak všichni souhlasili s odjezdem už zítra. Jsem fakt ráda, že se toho naše družinka tak ujala. Je hezké s jakou samozřejmostí pomáhají, když vidí, že je to potřeba.

22. března 2071, neděle 

Tak jsem konečně zase doma. Tohle cestování mě dost vyčerpává, ale stojí to za to. Za víkend jsme zvládli obrovský kus práce a tu radost místních lidí nic nenahradí. Na opravy jsme zkusili použít konopný beton a mě zas překvapila univerzálnost téhle rostlinky. Dá se z ní vyrobit snad všechno od látek, paliva, papíru, jídla a léků až po rozložitelné plasty. 

Dokonce nám zbyl i nějaký čas na prozkoumání okolí a pár her. A náš nadšený malý přírodovědec Piškot objevil páreček skutečných syslů. Bylo to vtipný, protože mu nikdo nechtěl věřit, ale jemu se podařilo je vyfotit. Tak jsem mu poradila, ať to pošle ochráncům přírody, že ho zařadí mezi nálezce. Byl štěstím bez sebe. Víkend se zkrátka celý vydařil a mě jen mrzí, že do oddílů nechodí víc dětí. Pořád je tu hrozně moc rodin, které si něco takového nemůžou dovolit nebo si neuvědomují, co to pro jejich děti- a vlastně pro nás všechny- znamená. Mezi lidmi se prostě utvořila velká propast. Kéž by se nám ji časem podařilo zmenšit. 

23. března 2071, pondělí 

Dneska se nestalo nic moc zvláštního, až na jednu věc. Celý den jsem strávila na univerzitě- dopoledne nějakými úředními věcmi a odpoledne přednáškou o naší “misi” na státní základce. Trochu jsem si pak protáhla cestu domů přes chudinskou čtvrť a v jednu chvíli zase zaslechla tu melodii co minulý týden, když jsem jela na schůzku. Teď se ozývala současně s nadávkama a brekotem děcka z otevřeného okna nějakého očividně příliš malého bytu. Hudba byla hodně nahlas a zněla tak nějak zvláštně, nejspíš hrála z jednoho z těch starých přehrávačů ještě na plastové disky nebo dokonce z rádia. Bohužel jsem stihla jen konec písničky, takže pořád neznám název ani slova. Je to k zbláznění, protože je děsně chytlavá. 

25. března 2071, středa 

Konečně volný den. Povedlo se mi nahrát kus té melodie a hodit ji internetu. A nic. Mohla to být nenahraná píseň toho kytaristy, ale to bych ji nemohla slyšet z toho retro přehrávače. Takže to musí být nějaký hodně starý song, nejspíš ještě z minulého století. Jen nevím, jak to zjistit. Kdybych ji alespoň slyšela celou. 

31. března 2071, úterý 

Celý tenhle týden je evropská konference o vzdělávání, takže trávím dny jen s projektorem. Dneska jsem kromě přednášek byla i na diskuzi s kolegy z Německa. Probírali jsme, jak zlepšit život chudších skupin lidí a dát jim možnost kvalitního vzdělání. Pořád se nám nedaří vyvíjet dostatečný tlak na vlády, přestože nejde jen o ty lidi samotné, ale o nás všechny. Klimatickou krizi se nám jen tak tak daří držet na uzdě a chudoba má na svědomí největší škody na životním prostředí. Ruku v ruce s tím jdou náklady na už tak přetížené zdravotnictví. Všichni jsme se zavázali, že ochrana životního prostředí a našeho zdraví bude prioritou. Podařilo se nám sice ulevit přírodě, ale místo abychom se uskromnili, provedli jsme to na úkor života spousty lidí. Vlastně se za ty dlouhé roky práce na zmírnění klimatické krize nic moc nezměnilo. Pořád tu vládne hrstka lidí neschopná se vzdát svého pohodlného a náročného života. 

Jinak se stala ještě jedna zajímavá věc. Součástí konference byl i dokument z periferie nějakého města v Německu. Očekávané záběry lidí s minimálními prostředky pro život. V jednu chvíli ale kamera zabrala menší dav zpívajících lidí. Je to neuvěřitelné, ale byla to zase ona. Ta píseň, kterou hrál kytarista s podivným pohledem a co se ozývala z toho okna. 

Konečně jsem slyšela její stále dokola se opakující slova a doteď mi zní v hlavě. Riders on the storm. 

1. dubna 2071, středa 

Díky slovům se mi podařilo dohledat tu píseň. Je ještě starší, než jsem si myslela- letos je to přesně sto let, co ji svět poprvé uslyšel. A už tehdy se mluvilo o příliš rychlých změnách klimatu. O skleníkových plynech, tání ledovců, nedostatku pitné vody, neobnovitelných zdrojích, kácení deštných pralesů, vymírání druhů, nebezpečných odpadech, chemickém znečišťování. 

A jako by nad námi nepoučitelnými někdo s božskou trpělivostí držel ochranou ruku, jsme tu dodnes…

Jedná se o concept-art, ve kterém jsem se snažil zachytit neschopnost lidstva si uvědomit nadměrné užívání fosilních paliv v rámci futuristické reality, kdy většina společnosti žije v luxusu poskytnutého moderními technologiemi za závojem pravé podstaty toho, proč si mohou užívat nadstandardní životní styl. A právě proto, jako vrhají z pozadí svůj stín kolosy fosilních elektráren na výkladní skříň společnosti v idealistickém pojetí "green cities", tak si společnost postupně uvědomuje, že návrat k obnovitelným zdrojům je jediná možná cesta.

Česko 2050: Centrum světové symbiózy

Dvacátá léta tohoto století byla plná nepříjemných událostí. Nejdříve první velká novodobá pandemie a s ní spojený všudypřítomný strach o zdraví. Následovala několikaletá válka ve východní Evropě a s ní spojená migrace traumatizovaných obyvatel. Ve stejné době přišla také energetická krize, plošné zdražování a dvouciferný růst cen. 

To vše mělo za následek obrovskou eskalaci problémů duševního zdraví, které byly velkým strašákem už před těmito událostmi. Čím dál mladší lidé podléhali úzkostným stavům a depresím. Každých čtyřicet vteřin v té době na Zemi někdo spáchal sebevraždu. 

Právě v těchto letech se do mainstreamu začala dostávat tematika hub, jako možných pomocníků nejen v léčbě duševních onemocnění. Dokumenty na Netflixu jako Fantastic Fungi nebo How to change your mind, články v prestižních médiích jako New York Times, Forbes, Washington Post, Time, reportáže na BBC, CNN, CNBC a také rostoucí obliba samotných uživatelů spolu s příspěvky na sociálních sítích, postupně měnily veřejné mínění. Vše bylo navíc potvrzováno výsledky výzkumu na prestižních univerzitách a obrovským zájmem investorů o všechno s houbami související. 

Tento trend počátku dvacátých let samozřejmě nemohl uniknout Česku. Národu houbařů. Zemi plné vyhlášených mykologů. Na popud Ministerstva životního prostředí byla v roce 2023 vybudována skupina odborníků z řad výzkumníků, podnikatelů, studentů a vizionářů s názvem Fungi Innovations. Ta měla za cíl sledovat trendy a inovace v houbovém průmyslu, propojovat odborníky, a především budovat vlastní inovativní řešení. Vše na principu otevřeného přístupu k datům, aby z inovací vznikajících v Česku mohl těžit celý svět. Kromě již zmíněného duševního zdraví, se skupina věnovala dalším velkým výzvám, před kterými lidstvo stálo jako klimatické změny, znečišťování životního prostředí, udržitelný rozvoj, uhlíková neutralita. S tím vším nám houby uměly pomoci. 

V roce 2030 se v Praze konala konference s názvem Fungi Innovations: We are one. Sjeli se na ni odborníci, politici i podnikatelé z celého světa. Celý týden diskutovali, účastnili se workshopů v českých výzkumných organizacích, firmách a klinikách, ale také podnikali výlety do českých luhů a hájů. 

Houby tvořily velkou část občerstvení. Už jen 20% nahrazení masa houbovou alternativou vede podle Cowspiracy ke snížení odlesňování o 56%. Talíře a kelímky byly vyrobeny z plně degradabilního mycelia. Popíjela se česká Kombucha a uklidňující čaj z Muchomůrky červené. Konferenční materiály byly vložené do desek z alternativy kůže – opracované dužiny Troudnatce kopytovitého. 

V Temelíně a Dukovanech se ukazovalo, jak houby druhu Cladosporium dokážou chránit před radiací. Na řekách Ohři a Labi se demonstrovalo použití biofiltrů z chorošovitých hub pro čištění vody. Na jihomoravských zemědělských plochách se pro změnu díky Lesklokorce čistila půda a podzemní voda od pesticidů. Matematici předváděli umělou inteligenci pracující na principu ne neuronových, ale myceliárních sítí. 

Na duševních klinikách se ukazovaly pokroky v léčbě depresí a závislostí pomocí speciálně vyšlechtěného druhu Lysohlávek českých a také výsledky léčby neurodegenerativních poruch za pomoci lokálně pěstovaného Korálovce ježatého. Každý měl možnost vyzkoušet si ranní mikrodávku speciální směsi hub s názvem Bohemia Stack, která přinášela okamžitá zlepšení kognitivní paměti i emoční rovnováhy. 

Od té doby se Česko stalo centrem světové symbiózy mezi lidmi a houbami. Ekologicky racionálního a ekonomicky udržitelného životního stylu. Udavatelem trendů a technologických inovací. Líhní talentů. Ale především, díky lásce k houbám a jejich konzumaci a zároveň modernímu mykologickému výzkumu, také národem s nejméně duševními problémy. Lidé v centru Evropy se od té doby k sobě chovali ohleduplně, byli na sebe milí a vážili si ostatních i sebe samotných. Žili spokojeně a učil se tomu od nich celý svět. 

Česko do roku 2050 pomohlo změnit Paradigma nekonečného růstu s primárním cílem zisku na Paradigma udržitelného rozvoje a ochrany přírodních zdrojů. Na Paradigma Symbiózy.