Vize ČR

Vizi je možné vnímat jako sadu dlouhodobých strategických cílů, ke kterým může společnost aspirovat. Její dosažení by mělo být netriviální, ale zároveň realistické. Většina důležitých aktérů ve společnosti by se měla být schopna s vizí identifikovat a mít zájem vyvíjet snahu o dosažení jejího záměru. Vizionářský přístup dává základy pro skutečné hluboké systémové změny, které jsou nezbytné pro překonání budoucích výzev a využití budoucích příležitostí.

Další výhodou vize, je že vytváří prostor pro dlouhodobé plánování a vznik systému, který je méně náchylný k populistickým výkyvům. Obzvláště současná geopolitická i rozkolísaná socioekonomická situace, kdy se státy vypořádávají s následky pandemie a zároveň reagují na dopady válečného konfliktu na Ukrajině, dále zvýrazňuje aktuální potřebu cílevědomé vize. Ta funguje jako důležitý element obrany před vznikem protisystémových tendencí, které mohou narušovat pilíře stabilní a progresivní společnosti. Vize podporuje také:

• Důvěru: Existence dlouhodobé vize založené na společenském konsenzu má potenciál zvýšit odolnost strategického směřování státu vůči krátkodobým změnám politických nálad, a tím i důvěru občanů v kompetenci a robustnost vedení státu.
• Směrování: Na základě vize je možné jednodušeji udržet zaměření na prioritní cíle napříč volebními cykly (České priority, 2021), to zvyšuje schopnost využívat příležitostí a posouvat ČR na evropskou i světovou špičku v prioritních oblastech.
• Spolupráci: Dopadem silné vize by mělo být zvýšení pocitu sounáležitosti občanů, případně jejich motivace se občansky angažovat, a tím zvyšovat společenskou soudržnost, jejíž udržení je kritické a s některými přicházejícími inovacemi čím dál složitější.

Vize by měla být široce definovaná, ale nesmí být vágní. Ideálně by byla rozpracována na více úrovních obecnosti (slogan, artikulace vize, detailní strategické směry a cíle). Směry a cíle by se měly průběžně vyvíjet, adaptovat a efektivně pronikat do všech úrovní veřejné správy a resortních strategií. Vize musí získat legitimitu, a proto by měla vznikat participativním procesem celonárodních diskuzí, kterých se zúčastní velká část společnosti.

Pro tvorbu národních vizí neexistuje jednotná metodika a jednotlivé vize se svým přístupem liší. Příkladem úspěšné tvorby je například Estonsko. V roce 1996 si Estonsko vytyčilo “digitalizaci” jako svou prioritu (e-Estonia). Jedná se o dlouhodobou národní strategii obsahující řadu dílčích cílů a projektů. Díky implementaci strategie byly schváleny velké brzké investice do digitalizace školství, program e-Residency láká do země mnoho společností ze zahraničí a Estonsko dnes poskytuje své systémy ostatním zemím.

Hlavními faktory úspěchu estonské e-revoluce byly kontinuita, kooperace a reciprocita. Vizi digitálního státu podporovaly všechny vlády již od 90. let, podílel se na ní jak státní, tak i soukromý sektor a akademie. Občané díky ní získali vzdálený přístup ke svým osobním údajům a aktivně se zapojují do projektů určených na vzdělávání v oblasti digitalizace. Zhruba 10 % populace se také například v minulosti zúčastnilo školení počítačových dovedností.

Rozdílný druh vize představilo Španělsko. Pod úřadem předsedy vlády existuje od roku 2020 foresightová jednotka, která ji tvořila. Jedná se o 700stranový dokument, který na základě zmapování celoevropských a španělských společenských trendů poskytuje vodítko, jak se v klíčových metrikách společenského blahobytu přiblížit nejvyspělejším evropských zemím. Do její tvorby bylo zapojeno přes 100 expertů na foresight.

Během tvorby vize a při její následné komunikaci by měl hrát zásadní roli hodnotově uznávaný lídr, který se ideálně v pozici “facilitátora” ptá na otázky a jasně komunikuje výstupy. Ty by měly být všeobecně synergické s jeho vlastními názory na směřování země, aby bylo možné výslednou vizi uvěřitelně prezentovat jako vizi lídra i všech obyvatel.

Definice vize by měla být efektivně komunikována, aby byla udržitelná napříč politickými cykly. Přesvědčivý lídr zastávající hodnoty zhmotněné ve vizi může být viděn jako záruka dlouhodobého naplňování této vize i v těžkých časech. Lídr by měl pomocí vize odpovídat na otázky společnosti „Kdo jsme?“, „Na čem nám záleží?“ a „Kam směřujeme?“ a ideálně by měl ztělesňovat a sám prožívat silné příběhy, které z vize vycházejí nebo s ní souvisejí.

Několik úspěšných zahraničních národních vizí vzniklo v reakci na krizovou situaci (nutnost obrany, nedostatek prostředků apod.), kdy byla společnost soudržnější a cítila reálnou potřebu stanovených cílů dosahovat. Právě v těchto situacích se zároveň zvyšuje důležitost lídra a jeho hodnot a důležitost vize, kterou pomáhá tvořit a sám naplňuje.

Zásadní vliv na udržitelnost vize má proces, kterým je vytvářena, a také správná komunikace během a po tomto procesu. Ten by měl probíhat minimálně 1,5 roku a měl by zahrnovat moderní principy občanské participace. Ze současných mezinárodních zkušeností vyplývá, že by proces měl obsahovat:

1) Přípravnou fázi vytváření odborných analytických podkladů,
2) Fázi samotné tvorby vize pomocí participace a foresightu,
3) Fázi komunikace a implementace.